Jmenuju se Andy - III.díl
3.kapitola – Dávno zacelené jizvy
Proč se mě zmocňuje nostalgie, proč se ve vzpomínkách vracím tak daleko zpět? Neměla bych být tak sentimentální, ale člověk si těžko poručí, jak se bude cítit. Přes všechen cynismus pláču pro hlouposti. Pro to, co se mi zdálo věčné a neotřesitelné – pro to, co už tady není. Člověk si vždycky uvědomí hodnotu věci nebo osoby, až když o ni přijde.
Opravuje se zeď mezi zahradami. Ta zeď, po které od nepaměti rostl břečťan, aby zakryl její ošklivost. Teď bude nová a opravená, ale mrtvá. Strhali břečťan a zničili život té zdi, který svou existencí dával smysl vzpomínkám. Tuhle rostlinku jsem měla vždycky ráda a teď mi bude chybět. Bude mi chybět to rozdrolené ošklivé kamení pokryté zelenými listy. Některé z těch lístků byly velké jako lidská dlaň. Teď už nejsou. Mrtvé rostliny a tři ratolesti ve skleněné váze, to je všechno, co mi ze vzpomínek zbylo.
Proč ztrácíme věci, na kterých nám záleží? Proto, abychom si jich víc vážili? To už je druhá vzpomínka, kterou zničila doba. Nejdřív ten starý domek naproti mlýnu. Měli jsme ho rádi a přezdívali mu doupě, k jeho vzhledu nám to jméno padlo. Teď je z něj chladný a ošklivý moderní penzion. Škoda domku, který ve své sešlosti a ve svém stáří měl místo v našich srdcích. Teď břečťan, který mi připomíná doby, kdy jsem o životě přemýšlela jinak. Byly to doby bezstarostnosti a myšlenek na současnost.
Vlastně už to byly tři věci, osobu jsem už ztratila. Nemusíte nikoho znát příliš dobře pro to, aby vás zachvátil stesk. Uvědomění, že někoho máte rádi a už mu to nikdy nebudete moci říct, je balvan na srdci. Jak snadno necháme zemřít nepřítele, jak snadné je dívat se jeho smrti do očí? Ale co když smrt kráčí pro někoho, koho sotva znáte, ale máte ho alespoň trochu rádi? Říká se, že ti nejbáječnější lidé umírají mladí. Možná to tak bude.
Teď už ale nemá cenu přemítat a říkat si, jak bych se chovala teď, nebýt toho nešťastného dne. Nic by se nejspíš nezměnilo, zůstala bych lhostejná vůči lidem. Možná mi právě tahle ztráta otevřela oči a na chvíli splatila můj dluh světu. Možná je tohle to školné, co máme zaplatit životu. Proč jen si říkám, že ho platit nechci? Bolest pro štěstí a neúspěch pro krásu. Chybí mi slova, kterými bych vyjádřila myšlenku, kterou si sama nedokážu vysvětlit. Ptám se Proč? A chci od života odpověď…
Možná dostáváme správné odpovědi a jen nedokážeme položit správné otázky. Nebo si osud špatně vykládáme a přisuzujeme znamením jiný význam, než mají. Osud si nejspíš nezná symboly.
To jméno jsem napsala na svou dlaň, vypálilo se mi do hlavy a vzpomínek. Zármutek se nemenší a neroste, rána zůstává stejně otevřená. Jednou se zahojí, ale zůstane po ní jizva. Každou duši hyzdí jizvy od bolesti a ztrát, žádná tomu neujde.
Tenkrát mi chvíli trvalo, než jsem si uvědomila smysl těch slov. Nejdřív mi vstoupily slzy do očí, ale nebylo mi tak zle, jako později. To byly vánoce, ten čas, kdy by člověk neměl být sám. Pak mi byl smysl slov až příliš jasný. Smrt. Jakou úzkost tohle slovo vyvolává.
Tenkrát jsem četla jednu knížku, když se změnil svět. Možná ne všem, ale mě určitě ano. Dočetla jsem ji tisíckrát, ale záložka zůstává na místě, kde byla ten den. Jsou na ní obrázky vlků, připomínají jeho jméno. Vlci, zemřel váš bratříček, plačte se mnou. Slzy. Zvláštní věc. Slzy objeví, když už člověk cítí tolik věcí, že své emoce nedokáže ovládnout. Občas by se je neměl snažit ovládnout.
Po tomhle mi zůstala otevřená rána, co nikdy nepřestane bolet. Pomalu se mění v jizvu, ale ta bude ošklivá a nikdy nezmizí. Vždycky bude bolet stejně jako rána sama.
Slzy bolesti, dojetí nebo smíchu. Pláč není jen synonymum pro neštěstí a smutek. Pláč je úleva a pláč je porozumění.
To, co mi včera přišlo jako zlo a katastrofa, se dnes zdá tak vzdálené. Jako kdybych všechno napsala v jediném záchvatu křečovité snahy zůstat u starých dobrých pořádků. Vzdálené a přesto blízko, jako hluboká rána, kterou někdo ledabyle sešil. Jako rána, po které zůstane jizva. Nemusí být vidět, ale vy o ní víte. Pořád stejně bolí.
Déšť. Kapky. To snad andělé pláčou? Slzy dopadají na zem a tam se tříští. Zármutek zavlažuje zem, aby mohla dál vzkvétat a růst, aby se mohla zelenat. Proč musíme stavět svou existenci na něčím neštěstí? Proč je život podmíněný smrtí? Nemám strach ze smrti, ani z cesty, mám strach jen z umírání. Tak proč musíme celý život umírat?
Ten kolotoč života, spirála plná vzpomínek. Točí se, točí a točí. Bez ustání, bez otázek, beze smilování. A když se člověk dlouho otáčí, motá se mu hlava. Svět se točí před očima, tak jako se předtím točil s námi. Máme jej pevně pod nohama – a přece se točí!
Co když tenkrát Galileo nemyslel zemi jako planetu, ale pevnou půdu pod nohama? Je to hloupost, ale hlouposti bývají krásné. Když se podíváte do něčích očí, taky se s vámi svět protočí. Létáte v oblacích. O to horší pak bývá pád na zem.
Komentáře
Přehled komentářů
Abych pravdu řekla, taky mám problém to pochopit :-D Asi už jsem moc znormálněla či co ;-)
.....
(Mája, 30. 7. 2008 10:41)
Uch...Tak tahle povídka mi dala zabrat, mé mozkové závity pracují na plné obrátky a já mám pocit, že jsem to stejně nepochopila správně. A přece...přece mám pochopení na dosah ruky a připomíná mi to sebe samou v určitých chvílích, kdy nevím co mám dělat a jen vzpomínám.
Krásně popsaná ta směsice pocitů. klobouk dolů.
:-)
(Leukemie, 31. 7. 2008 19:27)