Most things get better, when I kick them...

1.kapitola – Otázky bez odpovědí

 

Jmenuju se Andy, je mi šestnáct a jsem pravděpodobně největší smolař na světě. Díky všem problémům, co mám, jsem si za těch šestnáct let stačila vypěstovat nenávist k celému světu, i když někdy dělám výjimky. Prakticky mám docela dobrý důvod všechno nenávidět - škola mi nejde (na tu katastrofu se radši neptejte), kamarádů mám co bych spočítala na prstech jedné ruky, jsem strašně zapomnětlivá a roztržitá, lenost se mi taky moc nevyhýbá... Občas mě napadne, že bych s tím mohla něco udělat, ale nakonec nemám možnost, protože jsem si toho nabrala moc, takže to nezvládám. Moje komplexy by mi mohla závidět lecjaká anorektička, můj slovníček by využil i dlaždič. Jsem prostě případ, ale asi ne takový, jak by se zdálo.

Škola mi nejde - ale jsem na gymplu, jako bych nevěděla už v devítce, že školu z duše nenávidím. Jednou taky možná využiju nápad z naší nástěnky (je to o nějaké vysoké škole - "koupit rodičům dvacet kilo psích krekrů, protože na sebe pořád štěkají?"). Ne že by naši byli nějak na kordy, ale občas se rafnou. Dost mi to vadí, ale rozhodně je lepší, když se pohádají oni dva, protože jinak se jejich pozornost otočí naprosto nežádoucím směrem – mým. To je podle mě směr, kterému by se měli vyhýbat. Jenže to ne, hezky se mi musí nadávat. Ostatně je docela proč – známky, lenost, blbost (a ještě spousta důvodů, co vám rodiče klidně vyjmenují, najdete-li si dostatek času.)

Už uplynul asi týden letních prázdnin a já dřepím doma, protože rodiče mě nechtěli pustit s kamarádkou na chatu. Budu to muset přetrpět ještě několik dní, potom snad pojedu k tetě, která je jenom o málo starší než já, takže si celkem dobře rozumíme. Jediná výhoda toho, že jsem doma, je, že tu není sestra. Když je někde Leila, je to jen samé „Leila tohle“ a „Leila tamto“. To mě vážně štve, protože z Leily se díky tomuhle stal rozmazlený benjamínek. Všechno jí (na rozdíl ode mě, na kterou se svalí všechny katastrofy světa) projde, stačí když nasadí svatouškovský výraz. To, že ona v osmé třídě dostane pětku z toho, z čeho jsem já měla jedničku jim nevadí, když jí na konci vyjde dobrá známka, ale když já přinesu domů známku horší než trojku, hned je oheň na střeše. Vůbec nikoho nezajímá, že já mám školu mnohem těžší a že vyznamenání jsem neměla nikdy a přesto jsem se dostala na gympl, protože nejsem žádná panikářka a začnu se bát až po zkoušce. Náhodou, poslední dobou už se někdy učím (na základce jsem nepsala ani domácí úkoly a nikdy by mě nenapadlo otevřít učebnici, natož se učit) a to je docela výkon. Zlepšuju se z angličtiny, tak tu známku příští rok snad vytáhnu. Nejhorší je chemie, dějepis a němčina, protože na tyhle předměty už mám vypěstovanou alergii. Že bych se ale vyhýbala škole jenom kvůli učení, to zas ne.

Kolektiv je naprosto na nic, protože kdokoliv si dovolí být jiný než ostatní, je prostě „divný“, tak to prostě chodí všude a pořád. Stačí, když má člověk kamarády šermíře a hned platí za magora. Když je člověk se šermířema, je v pohodě, protože ho nikdo neotravuje. Šermíři jsou ostatně kapitola sama pro sebe, taková hodně velká Antidisco league. Šermíř půjde na diskotéku jenom za předpokladu, že tam napochoduje dalších jeho 10 kámošů v kostýmech a společně z toho udělají kůlničku na dříví (no prostě pěknej bordel, to se jinak říct nedá…) Zrovna dneska jsem přemýšlela, co bych si přála, kdybych vylovila zlatou rybku (tohle téma padlo naposled na lyžáku, když jsme se štrachali do úděsnýho kopce…)

Napadlo mě, že bych chtěla umět plynně co nejvíc jazyků – třeba angličtinu, němčinu, francouzštinu, ruštinu, latinu, starou řečtinu, španělštinu… Ale když říkám plynně, tak myslím fakt dobře. Druhý přání by bylo asi mít od přírody tmavý a nádherně upravitelný dlouhý vlasy, protože barvit mě tu - v návalu vzteku ostříhanou – kebuli už nebaví, ale bez barvy vypadám fakt děsně; teď už to sice není ta hnusná blond, co mám od přírody (a k tomu černý obočí, to je fakt magořina), ale kafebronzozelená. Třetí nevím, aby mi asi všechno vycházelo trochu líp – nechci být sobecká a ráda bych pomohla i ostatním, ale přání jsou jenom tři, takže sorry, chudý dětičky z Afriky, já mám taky dost otřesný život a chtěla bych ho trochu zlepšit… Vlastně by mi možná stačilo to první přání, protože umět francouzsky bez učení… jé, to by byla nádhera!!! Nebo ještě něco jiného… Aby mi rodiče pořád neříkali, jak jsem neschopná a neumím vařit. Neříkám, že bych byla nějaká skvělá kuchařka, ale naštve mě, když všichni kritizují moji celodenní práci. Ostatně, koho taky ne.

Možná právě pro tohle se snažím celý život dokázat, že k něčemu jsem. Nevím přesně proč, ale snad díky tomu, jak mě vychovali, mám prostě tuhý kořínek. Nejsem žádná hrdinka, a když je mi mizerně, tak se klidně rozbrečím, ale často potkávám „chudinky“, které si jenom stěžují. Všichni jsou totiž nemožní, blbí a ten lak na nehty je úplně pitomej, protože se moc loupe. Jednou bych chtěla mít jenom tyhle problémy, protože pak bych je nemusela řešit. Jenomže můj největší problém momentálně je, že patřím spíš mezi introverty.

Dokážu být veselá a smát se, ale jen někdy. Ve správné společnosti. Jenže ta společnost se obvykle nenachází po ruce, když by ji člověk potřeboval. A část těch, které bych ráda měla za nejlepší přátele, se mi vyhýbají jako čert kříži. Můžu si za to ostatně sama – sedím doma a ani se nesnažím najít si čas, když se se mnou chtějí vidět. Lžu a nechávám se zapírat, pokud na ně nemám náladu. To potom člověk snadno zahořkne… Jediná spolehlivá kamarádka je tedy v mé hlavě. Je to takové to druhé já – většinou chytřejší, upřímnější a veselejší, ale někdy zase naopak.

Největší paradox je, že můj bývalý nejlepší kamarád nenávidí přesně to, o co se teď snažím. Zapadnout do kolektivu za každou cenu. Ještě před pár let by se mi z mé nové růžové mikiny udělalo špatně, protože tu barvu vlastně nesnáším, ale teď už ne. Začínám zrazovat to, pro co jsem dlouhé roky žila, a to je špatně. Alespoň mi to říká moje svědomí, které mívá obvykle pravdu. A taky mi to občas připomene Leila, když nemá co na práci (a to je bohužel dost často.) Ještě před dvěma lety mi denodeně crčela krev z nosu a já na to byla zvyklá; teď si strhnu nehet a boří se mi kvůli tomu svět. A to je špatně. Alespoň myslím – já i mé svědomí. Nebo to je správné? V tomhle se nevyznám… Ve škole by nás radši měli učit, jak to lidem funguje v hlavě, jak si najít přátele a jak najít správnou cestu. Životu je totiž úplně jedno, jestli umím nerovnice s absolutní hodnotou, alkalické kovy a fyzikální vzorečky. Jenže životu je to jedno, zato profesorům a rodičům ne. To nemůžou použít jednu jedinou hodinu z celého týdne na to, aby nám pomohli? Nebo jsem to jenom já, kdo má tyhle problémy? Občas si říkám, že jsem, ale mé svědomí tvrdí opak. Každý říká něco jiného, tak už to chodí. Jedněm se nelíbí to, druhým ono. Jak má člověk najít kompromis? A jak má při tom žít - ne přežívat? Tohle mi nikdy nikdo nevysvětlí a já můžu jen doufat, že k tomu dojdu sama. Možná ano, život přeci jen naučí všechno. Jenže si za to občas bere pěkně vysoké školné.