Jdi na obsah Jdi na menu
 


Dracův úkol - 4.kapitola - Útěk

28. 8. 2007

Bylo to poprvé, co Brumbál někoho prosil. Draco to tušil, ale přemýšlel teď o jiných věcech. Hlavou se mu míhaly výčitky a vypadal, jako kdyby se mu chtělo zvracet. Možná to bylo tím, že opravdu zvracet chtěl. Sám by ho nezabil. Třásl po celém těle a do očí se mu draly slzy. Vší silou vůle se snažil je zahnat. Sledoval, jak Snape namířil hůlku, slyšel to zaklínadlo, jež zabíjí. Brumbál byl mrtvý. Přepadl přes hradby.

Draco se trochu vzpamatoval. „Utíkejte!“ Zakřičel na něj Snape. Nezmohl se na odpověd, nevěděl, co by měl dělat, a tak poslechl příkaz. Klopýtal hradem, snažil se utíkat a skrýt slzy, tentokrát úlevy. Několikrát narazili na členy fénixova řádu a museli se jim vyhnout.

Draco už nic nevnímal. To, jak ho Snape vlekl na kraj bradavických pozemků, to, jak na něj křičel, aby se přemýstil, to jak se otočil. Předtím, než se přemístil, zahlédl Snapea, jak hystericky křičí na Harryho. „Moje zaklínadla, Pottere, moje! To já jsem princ dvojí krve!“ Přemístil se. Zatočila se mu hlava. Klekl si na zem a zvracel. Bylo mu čím dál hůř.

Kdosi mu stiskl rameno. Nebyl to Snape. Tuhle dívku znal. Byla to Rebeca Nottová. Měla černé vlnité vlasy po ramena a v bledém obličeji nevypadala o nic lépe, než on. Podíval se jí do očí. Asi si něco vzala. Neměl představu co, nikdy nebral drogy a nepil. Měla zorničky stažené jak zrnka máku, ale neusmívala se. „Máš jít se mnou,“ řekla nepřítomně.

Následoval ji. Nevěděl, co by jinak měl dělat. Uvědomoval si, jak moc je Rebeca nepodobná svým rodičům. Celá její rodina vždy mívala světlé vlasy a šedé oči. Ona oproti nim působila jako černá ovce. Z bledého obličeje vystupovaly oči černé barvy a vlasy sotva po ramena se vlnily. Pak si všiml rány na spánku. Byla očividně starší, ale ona se neobtěžovala ošetřit si ji. Vypadala jako loutka, s níž by si mohl kdokoliv hrát – kdyby mu to dovolila.

Zachytila jeho pohled a shrnula si vlasy přes ránu. Podala mu nějaký náramek – přemisťovadlo. Bez ducha se chytl a vzápětí poznal onen známý pocit. Když dopadli, rozhlédl se kolem. „To je náš dům. Můj.“ řekla bezbarvě. „Tvůj?“ zeptal se nesměle. „Ostatní jsou mrtví,“ odtušila bez nejmenší známky emocí. Znovu si uhrábla vlasy k pravému spánku a vypila obsah poháru, který stál na stole. Vypadl jí z ruky. Na krátkou chvíli mu pohlédla do očí a pak se svezla k zemi.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář