Dracův úkol - 2.kapitola - Milosrdné zapomění
Já nechci přežít, já chci žít,
Nejen takhle živořit,
Celou zemi potopit,
Tak to zkuste pochopit…
(A/N: omlouvám se, že vás týrám vlastními výtvory, ale nepodařilo se mi najít nic příhodného…)
Další dva dny strávil v hlubokém spánku, jako by mohl zahnat únavu a ostatní problémy. Jeho obvykle bledý obličej byl teď křídově bílý, ale Dracovi to bylo jedno. Snažil se na nic nemyslet. Byly to dva dny, kdy se nemusel trápit budoucností, dva dlouhé dny, které mu připadaly jako vteřina. Bylo mu jedno, jestli zůstanou jizvy, nezáleželo mu už vůbec na ničem. Vzpomněl si na slova svého učitele nitroobrany.
„Nech myšlenky odplout, Draco, nech je odejít pryč,“ Říkal pokaždé, „Oprosti se od pozemských problémů, jen tak se dokážeš účinně bránit.“ Měl pravdu. Když Draco poslouchal jeho rady, vždycky se dokázal bránit.
Když se Draco konečně probral, madame Pomfreyová ho odmítla pustit z ošetřovny. Draco si pomalu zase začínal zoufat a toužebně si přál,aby se následujícího rána radši neprobudil. Několik jizev mu zůstalo, i když ne ty na tváři. Věděl, že zase bude muset hrát a to ho děsilo. „Proč to nemohl skončit?“ Přemýšlel občas a říkal si, jak blízko je asi smrt.
Měl dost času, aby přemýšlel. Nejen o svém úkolu, ale i o sobě. Byla to nová možnost; měl pocit, že za poslední měsíce se jeho život scvrkl na jedinou věc – úkol zabít. Nepřemýšlel o ničem jiném – o přátelích, o vztazích obecně, o škole, prostě o ničem. Uvědomil si, že i bez té kletby by se dávno složil. Bylo toho na něj moc. Nechtěl zabít, ale prostě musel.
Když ho madame Pomfreyová propustila z ošetřovny, celý den přemítal o životě a sledoval strop. Nic už nedávalo smysl, naprosto nic. Tohle nebyl život, to bylo živoření. Ty dva dny na ošetřovně mu pomohly uvědomit si, že nechce jen přežít, uvědomit si, že chce doopravdy žít…
Zamyslel se nad tím. Kdyby mu tolik nezáleželo na rodině – ať už byla jakákoliv – dávno by to nejspíš skoncoval. Teď byl rád, že neměl tu možnost. Pomstí se, pomstí se jim všem. Stačí, když dokáže zabít, nemělo by to být tak těžké. Vrah nebo oběť, je tak snadné si vybrat…
Skryl si obličej do dlaní; nechtěl, aby kdokoliv věděl, že pláče. Nechápal, jak se kdy mohl něčemu smát, ten starý život mu připadal tak vzdálený. Za ten rok se tolik změnil, že si nedokázal představit, že by to všechno mohlo být jinak. Nebyla to jeho chyba, to otec se nechal chytit. On teď má platit za něj vlastní krví, to věděl. Ale věděl ještě jednu věc, kterou chápal snad až příliš jasně: Bude muset za životní chyby jiných zaplatit vlastní krví a vlastním životem, ale nebude se vzdávat bez boje. Buď všechno, nebo nic. Dobro, nebo zlo. Světlo, nebo tma. Možná už začínal tušit, kam se jeho život ubírá…
Doufal, že pláče naposled, ačkoliv dobře věděl, že si to jen nalhává. Měl zemřít, čekala ho smrt, nic jiného. Nebyl stvořen ke štěstí, měl jen přijít, zaplatit za ně a zemřít. Jediný důvod jeho existence…